Cestou z dvoutýdenní květnové fotoexpedice v Toskánku jsem na dálnici míjel jeden obraz za druhým. Pan doktor se kochal, jak praví klasik. Vidím ty obrazy, vidím lesy, jejich miliony zelených odstínů, vidím rozestupy mezi stromy, průseky v lese, stopy po traktoru v poli, vidím dravce na stromě vedle silnice a znám se s ním, vždycky tam sedí, ale když zastavím, okamžitě uletí, vidím černého čápa, jak mi přeletí nad autem a jen na mžik se spatříme, vidím úhly a světlo, jak putuje krajinou, vidím řezy poorané půdy, zeleného obilí a toto žlutého plevele. Krajina mi toho tolik nabízí, že nevím, kam se dříve podívat, musel bych stát každých 5 metrů.

Někdy se musím nutit k řízení a koncentrovat na silnici. Vidím všude obrazy, řezy, překrytí, dvojičky, stromy s korunami, pahýly, domky malých vesnic a jejich ovocné sady, kontrasty barev a tvarů, vidím tisíce fotografií.... Jen mít ten čas. Chci zastavit, vystoupit, nejdříve bez foťáku a objektivu, jenom se podívat. Vymyslet clonu a čas, jak dlouhé sklo a sám sebe zkouším. Kolik clon je přesvětlená obloha?

Někdy stačí prolnout svůj pohled s tou čistou energií, která ty obrazy vytváří a formuje. Někdy do toho zasahuje - bohužel - člověk.

Konkrétně tyto fotografie jsou od Jihlavy, jel jsem po dálnici a v dáli kouřily dva komíny. Viděl jsem někde napravo krásný košatý strom u silnice - to by byl kontrast - strom a kouř nebo - kouř ze zeleného pole... Naprogramoval jsem navigaci a sjel z dálnice. Pořád mi běžely hlavou možné scénáře, kde se postavit, kde nechat auto, kam vlézt do pole, jaký je to úhel, a budu dostatečně vysoko? Běží mi stále obrazy z Toskánska, pořád jsem myslel na pole, západ, májový déšť.

Něco se snad povedlo, něco mě tam navedlo, něco mi to připomnělo, ale stejně to působí až příliš drsně... Hold člověk.