Jsou dny, které se podaří a které se nepodaří, a pak jsou takové, které ve vás zůstanou celý život (a možná mnohem déle), a já byl u toho jednoho 11. září při plném vědomí, takže to můžu sepsat.
Téměř každý den vyrážím na horském kole do přírody na svůj oblíbený 46kilometrový okruh. Většinou se uprostřed lesů a polí potkám tak akorát se srnami, daňky, lasičkami, lyškami, zajíci, zaběhlými fenami, kočkami čtyřnohými i dvounohými s velkými košíky na houby a vlčáky u nohy, kombajnem, případně traktoristou, který zapadl. Jinak je to vlastně úplně relaxační poklidný tříhodnový výlet do přírody.
11. září - asi symbolicky - bylo všechno nějak jinak poskládáno. Jednak jsem se ani po 11 kilometrech stoupání a klesání skoro nezpotil - což mě po 2000 letošních slabých kilometrech překvapilo, jednak bylo naprosto ideální počasí na podobný sportovní výkon: vlhko, zataženo, mírný svěží, až podzimní vítr, občas nějaká osvěžující kapka, parádně se dýchalo, prostě relax, jak má být.
Téměř každý den vyrážím na horském kole do přírody na svůj oblíbený 46kilometrový okruh. Většinou se uprostřed lesů a polí potkám tak akorát se srnami, daňky, lasičkami, lyškami, zajíci, zaběhlými fenami, kočkami čtyřnohými i dvounohými s velkými košíky na houby a vlčáky u nohy, kombajnem, případně traktoristou, který zapadl. Jinak je to vlastně úplně relaxační poklidný tříhodnový výlet do přírody.
11. září - asi symbolicky - bylo všechno nějak jinak poskládáno. Jednak jsem se ani po 11 kilometrech stoupání a klesání skoro nezpotil - což mě po 2000 letošních slabých kilometrech překvapilo, jednak bylo naprosto ideální počasí na podobný sportovní výkon: vlhko, zataženo, mírný svěží, až podzimní vítr, občas nějaká osvěžující kapka, parádně se dýchalo, prostě relax, jak má být.
Pole chřadla pod pluhy oráčů, vysoko na nebi hlídkovali dravci a vysoká začala své podzimní animální povinnosti. První signály, že něco bude jinak, přišly - očekávaně - s krávami. Projíždím vždycky kolem několik ohrad, kde mají krávy, zpravidla na sebe jen tak zavoláme, hejholá, a já jedu dál, ony mnohdy ani nezvednou hlavu. Mají hodně práce.
Ač jsem neměl sebemenší důvod; nevím, proč mě to napadlo, rozhodl jsem se, že se s těmito nesmírně vnímavými zvířaty vyfotím, uděláme si “selfie s krávou”, navrhnul jsem jim. Rychlou identifikací jsem se ujistil, že ve stádě není býk, což bylo u chovných krav docela rychlé, překonal jsem elektrický ohradník a rozvinul jsem na louce jednočlenou rojnici.
Blbý je, že kráva je v principu plaché zvíře.
Celý den je v přírodě, v klidu...někteří sedláci je nechávají celé léto venku. Takže to dopadlo, jak mělo. Místo, aby krávy naháněly mě, utíkaly a já naháněl je. Projevily zcela zásadní nepochopení mého záměru, a ze selfie nic nebylo.
Jen si to představte, cyklista v tom hezkém oblečku, vypadající jako vosička s přilepeným bonbónkem na hlavě honí šestisetkilové krávy po poli, no jako z žurnálu. Prostě nechtěly a basta.
Zklamaně jsem nasedl zpět na kolo a jal se načnout druhou polovinou trasy. Při jednom výjezdu do kopce jsem prudce dosedl na sedlo, to se ale utrhlo ze sedlovky a já v poslední chvíli jen štrejchnul stehnem o uražený kus hliníku. Uprostřed lesa, na samotě, roztržený vejpůl. To bych si tam tak akorát mohl lehnout do trávy, podíval se nad sebe, do nebe a jen zkonstatovat: tak už je to tady, takhle to tedy vypadá?
Představa, že pojedu dalších 20 kiláků ze sedla mě začala užírat hned, když jsem zjistil, že jsem celý-nerozpůlený a nekrvácím. Sedlovka byla zničená, sedlo se nedalo nasadit, cesta zpět byla moc složitá, a mně nezbývalo, než pokračovat.
Kolumbus plul taky jenom dopředu, a co dokázal, uklidňoval jsem se!
Po hodině jízdy jsem zkusil využít zázemí statku Benice, kde chovají plemeno koňů Kladrubáků. Mají tam určitě nářadí, něco se mi snad podaří dát dohromady, jen abych si mohl aspoň na pár sekund sednout, sen každého cyklisty.
Vynálezce lepící pásky by měl dostat Nobelovu cenu, kolikrát už mi pomohla v těžkostech, i tentokrát, zafačované sedlo, za deset minut nastupuji do pedálů - na sedlo zatím opatrně - a vyrážím na další cestu, začalo pršet, to už ale nebyl příjemný vlahý deštík...
Míjím první alej a v dáli vidím stádo koní, a hned se ujišťuju: tam přeci nemají ohradu. Co tam dělají ti blbečci, vždyť jsou u silnice? Deset hřebců si to volně mašíruje po louce, ale jsou TAK šťastní! Nechám je chvíli nabažit té svobody, ale pak se chopím role zachránce, vracím do Benice pro chlapy, abych je od stolu, od piva, sic..., vyrušil a upozornil, že jejich plemeníci mohou skončit taky u Rusáků na rožni nebo pod koly nějakého řidiče Audiny.
No zážitek, ale natočené to mám, to jsem si nemohl nechat ujít, když se krávy nepovedly, alespoň koně mít musím, přeci...
Ač jsem neměl sebemenší důvod; nevím, proč mě to napadlo, rozhodl jsem se, že se s těmito nesmírně vnímavými zvířaty vyfotím, uděláme si “selfie s krávou”, navrhnul jsem jim. Rychlou identifikací jsem se ujistil, že ve stádě není býk, což bylo u chovných krav docela rychlé, překonal jsem elektrický ohradník a rozvinul jsem na louce jednočlenou rojnici.
Blbý je, že kráva je v principu plaché zvíře.
Celý den je v přírodě, v klidu...někteří sedláci je nechávají celé léto venku. Takže to dopadlo, jak mělo. Místo, aby krávy naháněly mě, utíkaly a já naháněl je. Projevily zcela zásadní nepochopení mého záměru, a ze selfie nic nebylo.
Jen si to představte, cyklista v tom hezkém oblečku, vypadající jako vosička s přilepeným bonbónkem na hlavě honí šestisetkilové krávy po poli, no jako z žurnálu. Prostě nechtěly a basta.
Zklamaně jsem nasedl zpět na kolo a jal se načnout druhou polovinou trasy. Při jednom výjezdu do kopce jsem prudce dosedl na sedlo, to se ale utrhlo ze sedlovky a já v poslední chvíli jen štrejchnul stehnem o uražený kus hliníku. Uprostřed lesa, na samotě, roztržený vejpůl. To bych si tam tak akorát mohl lehnout do trávy, podíval se nad sebe, do nebe a jen zkonstatovat: tak už je to tady, takhle to tedy vypadá?
Představa, že pojedu dalších 20 kiláků ze sedla mě začala užírat hned, když jsem zjistil, že jsem celý-nerozpůlený a nekrvácím. Sedlovka byla zničená, sedlo se nedalo nasadit, cesta zpět byla moc složitá, a mně nezbývalo, než pokračovat.
Kolumbus plul taky jenom dopředu, a co dokázal, uklidňoval jsem se!
Po hodině jízdy jsem zkusil využít zázemí statku Benice, kde chovají plemeno koňů Kladrubáků. Mají tam určitě nářadí, něco se mi snad podaří dát dohromady, jen abych si mohl aspoň na pár sekund sednout, sen každého cyklisty.
Vynálezce lepící pásky by měl dostat Nobelovu cenu, kolikrát už mi pomohla v těžkostech, i tentokrát, zafačované sedlo, za deset minut nastupuji do pedálů - na sedlo zatím opatrně - a vyrážím na další cestu, začalo pršet, to už ale nebyl příjemný vlahý deštík...
Míjím první alej a v dáli vidím stádo koní, a hned se ujišťuju: tam přeci nemají ohradu. Co tam dělají ti blbečci, vždyť jsou u silnice? Deset hřebců si to volně mašíruje po louce, ale jsou TAK šťastní! Nechám je chvíli nabažit té svobody, ale pak se chopím role zachránce, vracím do Benice pro chlapy, abych je od stolu, od piva, sic..., vyrušil a upozornil, že jejich plemeníci mohou skončit taky u Rusáků na rožni nebo pod koly nějakého řidiče Audiny.
No zážitek, ale natočené to mám, to jsem si nemohl nechat ujít, když se krávy nepovedly, alespoň koně mít musím, přeci...
Proč koně miluju? Mám je za opravdu silné osobnosti a nejraději bych s nimi žil v lesích někde v Jižní Americe. Představa volně pobíhajícího koně v lesích... Jen tak, svobodné zvíře, to je něco, zvláště, když o tom přemýšlím jako fotograf... Ty obrazy se mi promítají před očima. Vidím bělouše v tmavém lese, jak se míhá za stromy, vidím hnědáka, jak rychle kličkuje mezi stromy a jeho kopyta vydávají hluboký dunivý zvuk rozléhající se po lese.
Není to blouznění? Cestou lesem mi skutečně přes cestu přeběhl valach, hnědák, a s ohlávkou? Tak daleko od statku? To musel přeběhnout celé pole kukuřice. Stále stojím v pedálech, periodicky dostávám křeče do levého lýtka a pravého stehna, občas se pokusím nasednout na zafačované sedlo, ale to vůbec nedrží, aby uneslo celou moji váhu.
Jako nouzovka dobrý, ale opřít se do toho nedá.
Dívám se doprava, do úvozu do lesa, kam běžel, abych se přesvědčil, jestli je to z těch zkvašených švestek, co jsem cestou pojedl, nebo to byl opravdu hnědák bez jezdce, bez sedla jen tak na výletě. Je to záběr jako ze Slavností sněženek, takové příběhy píše jenom život.
Vidím ho, skutečně je to svobodný valach, vybíhá na desítihektarovou louku uprostřed lesa, nikdy jsem ji tady neviděl, nikdy jsem si jí nevšimnul, a to jsem tudy projel jenom letos padesátkrát. Oko zelené trávy uprostřed tmavého lesa, uprostřed ostrov s několika břízami, nádherný vzdušný prostor.
To on mě sem zavedl, proč ale?
Rychle procitám, a dochází mi, že nemám šanci jej dohnat, čím rychleji jedu, tím je jeho náhon na všechny čtyři účinnější, prostě to nepůjde. Zkouším jej podjet, ale on si stejně přidá těch pár koní výkonu, co má pod kapotou, a je v tu ránu pryč.
Poodběhne ale jen na vzdálenost, aby mě měl stále v dohledu, ale pomalu běží pořád dál, zvolňuji a zkouším se za ním držet 20-30 metrů, aby na mě viděl a abych já viděl, kterou cestou se vydává. Začíná taková naše hra. Běhá “jakoby” zmateně, a já se jen modlím, aby nezahnul někam do většího terénu nebo stoupání, už skoro necítím stehna a nohy, je mi zima, jsem mokrý, a ten blbec si nedá říct.
Modlitba nevyslyšena.
Zahýbáme to hustého lesa, kde naštěstí naši trasu přetne lesní cesta a já konečně mohu zase naskočit na kolo, vedle kterého jsem musel kus běžet. Přestávám mít pro tuhle hru pochopení.
Jeho chování je opravdu podivné. Zastaví se pod vysokým modřínem, otočí hlavu a dívá se na mě, jestli už jedu. Ten modřín je obrovský, nikdy jsem takový neviděl. Vídíte ten obraz? Kůň uteče, běží lesem jakoby bez myšlenky, nenechá mě se přiblížit, a pak se zastaví pod nejvyšším modřínem a otočí se ke mě. Proboha, co mi chce říct? Když vidí, že sotva supím, lehce se dá do klusu, já už musím nasednou, abych jej stíhal a pokračuju ve stíhací jízdě.
Přemýšlím, jak ho odchytnu.
Normálně koně jen tak nechytíte, protože se nenechá, jeho jméno neznám. Nevím, jak je agresivní nebo krotký, je to přeci jen valach. První myšlenka: uštvu jej, no kdybych neměl 35 km v nohách a nelilo, a na rovné cestě, asi tak možná, ale takto? V lese se vydá, kam se mu zachce, nereaguje na nic, jen mi utíká a nechává mezi námi hluboký nerovný rozdíl výkonnosti změřitelný tak 12 metry.
Vidím stále před sebou ten jeho hrřbet a hlavu vytočenou do jedné nebo druhé strany, jak na mě pokukuje: Tak co jedeš? No jedu, ale už toho mám fakt dost, vždycky, když přidám, utečeš mi ještě dál a já to musí dohánět.
Nahánět koně v terénu, to je tak diskvalifikující disciplína!
Cesta se rozšíří a mírně svažuje doleva, pokouším se dostat vedle něj, co nejtišeji. Pomalu, aby mě viděl a věděl, že mu nic nehrozí. Přiblížím se, nepřidává, zařadím se vedle něj, nevnímám už bolest nohou, ale jen jeho dech. Nakonec jedeme vedle sebe, on mě kontroluje, já se snažím nedělat rámus, abych jej nevyplašil, neřadám, nebrzdím, nedýchám.
TOHLE je teprve zážitek. Jedete lesem na urvané sedlovce, kolem padají proudy vody, jemu i vám se kouří od huby, kůň kluše svobodně vedle vás a vy cítíte tu svobodu, která přechází na vás, to spojení s přírodou a nespoutanost. Neuvěřitelný zážitek, na který se nezapomíná. Krásna, čistota, svoboda.
Kůň má tu energii prostě v sobě!
Nakonec musím na zúžující se cestě pomalu přibrzdit, on ale zpomalí kupodivu také. Vidím, jak na mě kouká, pomalu se zastavuji a čekám co bude. Stojíme. Jen tiše, uprostřed lesa, kde to neznám, je skoro tma. Sesednu z pedálů a postavím se mezi kolo a něj. Skloní přede mnou hlavu, slyším jak se jeho dech mísí s kapkami deště, odfrkne a nechá se chytit za ohlávku. Koukne na mě levým oken, Jeho pohled je ale smutný, asi tuší, co bude.
Chytnu jej silněji, abych vyzkoušel, kolik má síly se vysmeknout, ale on nic, úplně poslušně se nechá pohladit, už dávno nasál můj pach, takže spíše se musím já seznámit s ním, než on se mnou. Je horký. To zvíře sálá jako kamna, zkusím se do něj opřít a otočím jej na cestě, poslouchá, je to kámoš, takže se společně vydáváme cestou necestou nahoru, to je jediný směr, který dokážu po té honičce rozeznat. Ani netuším, kde jsme.
Před chvílí jsem honil já jeho, on měl jasně navrch, hrál si se mnou a jen díky tomu, že ON souhlasil, že mi poddá, mohl jsem jej získat.
Svobodu jim vlastně nikdy nelze vzít, oni se rozhodnou, že nás přijmou!
V dešti jdeme vedle sebe, mě tuhne pravá ruka, protože nechci, aby se mi vytrhnul a počítám, za jak dlouho bude úplná tma. Kdyby se mi splašil, nikdy ho už v tomhle lese nenajdu, možná tu tuší líp než já.
Pak, znenadání, to nemůže být náhoda! Objeví se na naší cestě slečna, běhá asi pro zdraví, musíme vypadat divně, chlapík s kolem si vede koně, je to blb nebo zdrogovaný bezdomovec, co někde ukradl kolo?
Naštěstí má telefon na statek, volá, následuje instrukce, klaní se před valachem a zjisťuje odborným pohledem, že to opravdu je valach a poslouchá instrukce z druhého konce telefonní buňky. Dohodneme se, že koně odvede do Benice ajá se stávám zase svobodným, nebo ne? Vlastně bez koně a jeho svobodné energie se necítím svobodně.
Není to blouznění? Cestou lesem mi skutečně přes cestu přeběhl valach, hnědák, a s ohlávkou? Tak daleko od statku? To musel přeběhnout celé pole kukuřice. Stále stojím v pedálech, periodicky dostávám křeče do levého lýtka a pravého stehna, občas se pokusím nasednout na zafačované sedlo, ale to vůbec nedrží, aby uneslo celou moji váhu.
Jako nouzovka dobrý, ale opřít se do toho nedá.
Dívám se doprava, do úvozu do lesa, kam běžel, abych se přesvědčil, jestli je to z těch zkvašených švestek, co jsem cestou pojedl, nebo to byl opravdu hnědák bez jezdce, bez sedla jen tak na výletě. Je to záběr jako ze Slavností sněženek, takové příběhy píše jenom život.
Vidím ho, skutečně je to svobodný valach, vybíhá na desítihektarovou louku uprostřed lesa, nikdy jsem ji tady neviděl, nikdy jsem si jí nevšimnul, a to jsem tudy projel jenom letos padesátkrát. Oko zelené trávy uprostřed tmavého lesa, uprostřed ostrov s několika břízami, nádherný vzdušný prostor.
To on mě sem zavedl, proč ale?
Rychle procitám, a dochází mi, že nemám šanci jej dohnat, čím rychleji jedu, tím je jeho náhon na všechny čtyři účinnější, prostě to nepůjde. Zkouším jej podjet, ale on si stejně přidá těch pár koní výkonu, co má pod kapotou, a je v tu ránu pryč.
Poodběhne ale jen na vzdálenost, aby mě měl stále v dohledu, ale pomalu běží pořád dál, zvolňuji a zkouším se za ním držet 20-30 metrů, aby na mě viděl a abych já viděl, kterou cestou se vydává. Začíná taková naše hra. Běhá “jakoby” zmateně, a já se jen modlím, aby nezahnul někam do většího terénu nebo stoupání, už skoro necítím stehna a nohy, je mi zima, jsem mokrý, a ten blbec si nedá říct.
Modlitba nevyslyšena.
Zahýbáme to hustého lesa, kde naštěstí naši trasu přetne lesní cesta a já konečně mohu zase naskočit na kolo, vedle kterého jsem musel kus běžet. Přestávám mít pro tuhle hru pochopení.
Jeho chování je opravdu podivné. Zastaví se pod vysokým modřínem, otočí hlavu a dívá se na mě, jestli už jedu. Ten modřín je obrovský, nikdy jsem takový neviděl. Vídíte ten obraz? Kůň uteče, běží lesem jakoby bez myšlenky, nenechá mě se přiblížit, a pak se zastaví pod nejvyšším modřínem a otočí se ke mě. Proboha, co mi chce říct? Když vidí, že sotva supím, lehce se dá do klusu, já už musím nasednou, abych jej stíhal a pokračuju ve stíhací jízdě.
Přemýšlím, jak ho odchytnu.
Normálně koně jen tak nechytíte, protože se nenechá, jeho jméno neznám. Nevím, jak je agresivní nebo krotký, je to přeci jen valach. První myšlenka: uštvu jej, no kdybych neměl 35 km v nohách a nelilo, a na rovné cestě, asi tak možná, ale takto? V lese se vydá, kam se mu zachce, nereaguje na nic, jen mi utíká a nechává mezi námi hluboký nerovný rozdíl výkonnosti změřitelný tak 12 metry.
Vidím stále před sebou ten jeho hrřbet a hlavu vytočenou do jedné nebo druhé strany, jak na mě pokukuje: Tak co jedeš? No jedu, ale už toho mám fakt dost, vždycky, když přidám, utečeš mi ještě dál a já to musí dohánět.
Nahánět koně v terénu, to je tak diskvalifikující disciplína!
Cesta se rozšíří a mírně svažuje doleva, pokouším se dostat vedle něj, co nejtišeji. Pomalu, aby mě viděl a věděl, že mu nic nehrozí. Přiblížím se, nepřidává, zařadím se vedle něj, nevnímám už bolest nohou, ale jen jeho dech. Nakonec jedeme vedle sebe, on mě kontroluje, já se snažím nedělat rámus, abych jej nevyplašil, neřadám, nebrzdím, nedýchám.
TOHLE je teprve zážitek. Jedete lesem na urvané sedlovce, kolem padají proudy vody, jemu i vám se kouří od huby, kůň kluše svobodně vedle vás a vy cítíte tu svobodu, která přechází na vás, to spojení s přírodou a nespoutanost. Neuvěřitelný zážitek, na který se nezapomíná. Krásna, čistota, svoboda.
Kůň má tu energii prostě v sobě!
Nakonec musím na zúžující se cestě pomalu přibrzdit, on ale zpomalí kupodivu také. Vidím, jak na mě kouká, pomalu se zastavuji a čekám co bude. Stojíme. Jen tiše, uprostřed lesa, kde to neznám, je skoro tma. Sesednu z pedálů a postavím se mezi kolo a něj. Skloní přede mnou hlavu, slyším jak se jeho dech mísí s kapkami deště, odfrkne a nechá se chytit za ohlávku. Koukne na mě levým oken, Jeho pohled je ale smutný, asi tuší, co bude.
Chytnu jej silněji, abych vyzkoušel, kolik má síly se vysmeknout, ale on nic, úplně poslušně se nechá pohladit, už dávno nasál můj pach, takže spíše se musím já seznámit s ním, než on se mnou. Je horký. To zvíře sálá jako kamna, zkusím se do něj opřít a otočím jej na cestě, poslouchá, je to kámoš, takže se společně vydáváme cestou necestou nahoru, to je jediný směr, který dokážu po té honičce rozeznat. Ani netuším, kde jsme.
Před chvílí jsem honil já jeho, on měl jasně navrch, hrál si se mnou a jen díky tomu, že ON souhlasil, že mi poddá, mohl jsem jej získat.
Svobodu jim vlastně nikdy nelze vzít, oni se rozhodnou, že nás přijmou!
V dešti jdeme vedle sebe, mě tuhne pravá ruka, protože nechci, aby se mi vytrhnul a počítám, za jak dlouho bude úplná tma. Kdyby se mi splašil, nikdy ho už v tomhle lese nenajdu, možná tu tuší líp než já.
Pak, znenadání, to nemůže být náhoda! Objeví se na naší cestě slečna, běhá asi pro zdraví, musíme vypadat divně, chlapík s kolem si vede koně, je to blb nebo zdrogovaný bezdomovec, co někde ukradl kolo?
Naštěstí má telefon na statek, volá, následuje instrukce, klaní se před valachem a zjisťuje odborným pohledem, že to opravdu je valach a poslouchá instrukce z druhého konce telefonní buňky. Dohodneme se, že koně odvede do Benice ajá se stávám zase svobodným, nebo ne? Vlastně bez koně a jeho svobodné energie se necítím svobodně.
Indiáni museli být úplně na jiném levelu!
Tak se stalo, že jsem 11. září zapomněl na atentát na Ameriku, na 3000 zavražděných lidí a uvědomil si, jak chutná svoboda. Ten kůň mě to naučil, nedá se to předat, nedá se to načíst, to musíte zažít. Zkuste to někdy. Vydejte se do lesa, jen tak, přečkejte tam noc, jděte za nosem, udělejte si selfie s krávami, a ono se vám něco přihodí, aniž by jste to přivovávali. Třeba vám taky přeběhne přes cestu kůň a ukáže vám místa, která ve své bláznívině na kole míjíte celé roky bez povšimnutí. A třeba vám ukáže něco víc, co já vím.
Mně by nikdy nenapadlo, že budu místo selfie s krávami jezdit na kole po lese s valachem.
PS: jo, abych nezapomněl, když se mi nepodařilo udělat selfie s krávami, zlomil sedlovku, zahnal koně do ohrady, odchytil valacha v lese a zbývalo mi ještě cca 11 kilometrů, píchnul jsem zadní kolo. Ale to jenom tam mimochodem. Jo, nemáte někdo náhradní telefon, asi ho začnu vozit s sebou...
Tak se stalo, že jsem 11. září zapomněl na atentát na Ameriku, na 3000 zavražděných lidí a uvědomil si, jak chutná svoboda. Ten kůň mě to naučil, nedá se to předat, nedá se to načíst, to musíte zažít. Zkuste to někdy. Vydejte se do lesa, jen tak, přečkejte tam noc, jděte za nosem, udělejte si selfie s krávami, a ono se vám něco přihodí, aniž by jste to přivovávali. Třeba vám taky přeběhne přes cestu kůň a ukáže vám místa, která ve své bláznívině na kole míjíte celé roky bez povšimnutí. A třeba vám ukáže něco víc, co já vím.
Mně by nikdy nenapadlo, že budu místo selfie s krávami jezdit na kole po lese s valachem.
PS: jo, abych nezapomněl, když se mi nepodařilo udělat selfie s krávami, zlomil sedlovku, zahnal koně do ohrady, odchytil valacha v lese a zbývalo mi ještě cca 11 kilometrů, píchnul jsem zadní kolo. Ale to jenom tam mimochodem. Jo, nemáte někdo náhradní telefon, asi ho začnu vozit s sebou...
RSS Feed
