Ten vánek je tam určitě věčně.
Šeptá vám tajně něco do ucha, nenápadně se k vám přitočí, zříte jeho projevy, cítíte ho, jak vás škádlí. Jen tak se do vás opře, rozcuchá vlasy a letí dál. Vy ho vnímáte, ale nerozumíte mu. Pořád něco šeptá, napovídá: "podívej se sem, a támhle. Podívej, jaké divadlo před tebou rozehraju".
A hraje. Hraje tu roli věky.
A nikdy to není nuda, nikdy to nemůže unavit, nikdy se to neokouká, nikdy nic nebylo a nebude, pouze JE, tady a teď. Nezná minulost ani budoucnost.
Musíte tam stát: TEĎ.
Ta příroda je tam sama, samotná, bezbřehá, nehodnotí, neodsuzuje, klidná, smířená. Nechává ptáčky vysoko na ranní obloze štěbetat, čeká na mlhu, zazelená lán obilí, zarosí trávu, nechá máky ohlédnout se za Sluncem. Jen mlha ji trošku trápí, je neposedná, nevydrží na místě, valí se od břehu ke břehu, zahaluje údolí, odhaluje cestu, schovává Slunce. Nepředvídatelně a pokaždé jinak.
Šeptá vám tajně něco do ucha, nenápadně se k vám přitočí, zříte jeho projevy, cítíte ho, jak vás škádlí. Jen tak se do vás opře, rozcuchá vlasy a letí dál. Vy ho vnímáte, ale nerozumíte mu. Pořád něco šeptá, napovídá: "podívej se sem, a támhle. Podívej, jaké divadlo před tebou rozehraju".
A hraje. Hraje tu roli věky.
A nikdy to není nuda, nikdy to nemůže unavit, nikdy se to neokouká, nikdy nic nebylo a nebude, pouze JE, tady a teď. Nezná minulost ani budoucnost.
Musíte tam stát: TEĎ.
Ta příroda je tam sama, samotná, bezbřehá, nehodnotí, neodsuzuje, klidná, smířená. Nechává ptáčky vysoko na ranní obloze štěbetat, čeká na mlhu, zazelená lán obilí, zarosí trávu, nechá máky ohlédnout se za Sluncem. Jen mlha ji trošku trápí, je neposedná, nevydrží na místě, valí se od břehu ke břehu, zahaluje údolí, odhaluje cestu, schovává Slunce. Nepředvídatelně a pokaždé jinak.
Proto tam musíte jezdit celý život.
Kdo ví, co ten kraj zažil, kolik let réva noří své kořeny hluboko do země, kolik kopyt projelo do Sieny od jihu? Stále ten stejný vánek, tichý, jemný a napovídající: “sáhni si, ale já se jen tak nedám”. A tak pouze vzhlížíte, vyhlížíte, očekáváte, čekáte...
Je to nekonečné, jako ten vánek.
My ho jen posloucháme, cítíme jej na tvářích, jak pročesává klasy obilí a rozvlní zelené moře. Nedbáme na nepohodlí, nedbáme mokrých šatů od ranní rosy, nedbáme zimy, nedbáme minulosti ani budoucnosti. Jsme tam a teď, v přítomnosti...
A jen stiskneme spoušť...
Ale ten vánek, ten na té fotce nikdy není, tomu musíte nastavit tvář. On vám zase pošeptá...
A teprve pak mu porozumíte.
Pak porozumíte všemu.
Tady a teď.
Kdo ví, co ten kraj zažil, kolik let réva noří své kořeny hluboko do země, kolik kopyt projelo do Sieny od jihu? Stále ten stejný vánek, tichý, jemný a napovídající: “sáhni si, ale já se jen tak nedám”. A tak pouze vzhlížíte, vyhlížíte, očekáváte, čekáte...
Je to nekonečné, jako ten vánek.
My ho jen posloucháme, cítíme jej na tvářích, jak pročesává klasy obilí a rozvlní zelené moře. Nedbáme na nepohodlí, nedbáme mokrých šatů od ranní rosy, nedbáme zimy, nedbáme minulosti ani budoucnosti. Jsme tam a teď, v přítomnosti...
A jen stiskneme spoušť...
Ale ten vánek, ten na té fotce nikdy není, tomu musíte nastavit tvář. On vám zase pošeptá...
A teprve pak mu porozumíte.
Pak porozumíte všemu.
Tady a teď.
RSS Feed
