Polévka je nejlepší zadarmo, a od dobrých lidí

Bůh je milostivý, opravdu.

Vraceje se z jedné medicínské schůzky, hlady šilhajíce, Boha se držíce jednou rukou, hledajíce auto, narazil jsem do hřbitova a následně do krásného bloku domů.

Takový nezvyklý areál to je. Klid, spousta chodeb... Nikde nikdo, nic. Sic. Když si jej představím před časy, krásná nemovitost, kolem lesy, klid, inu Praha Pankrác.

Bejvávalo, dneska jsou kolem komunistické 4patrové paneláčky.

Koukám, co to může být? Hle! Karlova Univerzita, fakulta Teologická. Můj pravěký sen, jak dlouho už? Chci se zeptat na vrátnici: "A dobrý den ve spolek, pořádáte tady nějaké přednášky pro veřejnost?", ta cedule odpověděla hned, skoro mi do řeči skočila: "Přijdu hned".

Jal jsem se pátrat po fakultních chodbách někoho kompetentního, ale potkal jsem otevřené dveře do tiskárny, různých místností nadepsaných lakonickým textem 50. let: "Vstup pouze oprávněným osobám". Nasál jsem a začal sledovat vůni pozdního oběda. To vyhrálo, studium nestudium,  žrádlo v první řadě, pudy vítězí.

Vstupuji do studentské menzy a mé smysly se potkají s prázdnou místností vonící obědem a očima důchodce sklánějícího se nad talířem hovězího s knedlíkem a neurčitou tmavou omáčkou. Nikde nikdo. Odhaduji směr odkud se line vůně a pokračuji v jejím pronásledování.

"Já vám neumím vydat jídlo, to musí paní vedoucí", odvětila mi na hladový dotaz a hladový pohled slečna/paní s krásným úsměvem a ještě hezčí postavou. To ta teologie nemá špatné, napadne mě - asi kacířská - myšlenka. Rychle jsem ji zahnal.

Nakonec se dočkám jen zjištění, že obědy už nejsou. "Tak už pro vás nic nemáme, ale počkejte". Paní vedoucí ale hrábne obrovskou naběračkou, jakou jsem viděl naposledy na vojně, do hrnce a podá mi vrchovatou misku s polévkou. "A kde se to platí?", koukám po pokladně  matně mi začíná přemáhat silný pocit, že jsem z poslední fotoexpedice nevysypal peněženku s Eury, takže to bude průser jako mraky. Mám snad někde v autě zastrčenou záložní tisícovku...

"No to ani nejde, protože já vám můžu vyúčtovat jenom celé jídlo, tak to nechte být". To jako fakt?

Usedám tedy do prázdné místnosti, už ani ten důchodce tu není, a pouštím se do prvního dnešního jídla. Bože, jak moc ti chci poděkovat za tyto jednoduché pozemské dary.

Uzavřel jsem tuto část obřadu, poděkoval za dary, které jsou nejlepší, nejchutnější a nespravedlivější, když jsou zadarmo, a vyrazil pronásledovat své stopy ven.

Mezitím se cedulka změnila na pana vrátného, který mi rázně ukázal, že: "No přednášky přeci vyřizuje studijní oddělení", a odeslal mě do patra do dveří umě schovaných za obrovským automatem na Coca-Colu.

Místnost tak 7x7 metrů plná lidí, papírů, kopírek a šanonů mi připomněla, že naše školství je těžce v prdeli. Ale lidé jsou zde hodní a vstřícní, jako kdysi. "Jestli chcete studovat nebo na přednášky, to musíte ještě tento týden, už jsme začali." Dávají mi do ruky papírový (uvažte sami PAPÍROVÝ) seznam přednášek s vizitkou.

Nejdříve váhám, zda vybrat Dějiny náboženské výchovy v církevním prostředí nebo raději Kurzorickou četbu scholastických textů, Úvod do Islámu, hlubinnou psychologii náboženství, ale neumím se rozhodnout. Poděkuji s tím, že si to přečtu ještě doma. Všechny by mě zajímaly. Všechny. No polévku tu mají zadarmo, ještě kam složit hlavu a to by se dalo, no ne?

Je 14:20, opouštím tu krásnou budovu, kde se zastavil čas, tu krásnou slečnu od polívek, fakultu, kde lidé jsou normální, vstupuji mezi komunistické paneláky, kde byl asi březový les, usedám do úvěrovaného francouzského auta Renault a říkám si, že ať se stane cokoliv, Boha najdu - když ne jinde - tak vždycky v lidech a jejich srdcích.

A teologická fakulta se mi strašně zalíbila.